Dílo

Ilustrace: Martin Luther - dílo
Vyobrazení reformátora (nad rozevřenou knihou – Biblí) z rubu titulního listu v díle „Odpověď bratřie na spis Martina Luthera, kterýž německým jazykem učiniv vytisknúti dal, v němž oznamuje, co by se mu při bratřiech vidělo za pravé a co v pochybnosti neb v nesrozumění“(exemplář: Praha, Knihovna Národního muzea, sign. 25 D 19; obrazová příloha je otištěna se svolením Knihovny Národního muzea v Praze).

Martin Luther po sobě zanechal dodnes fascinující dílo. Základem jeho úspěšné publicistické činnosti je používání němčiny, jazyka srozumitelného všem vrstvám společnosti. Německy začíná psát Luther již v roce 1519, tedy brzy po svém vystoupení. Šíření jeho díla neobyčejně napomohl knihtisk. V letech 1517–1525 vyšlo na světlo světa přibližně 2000 vydání Lutherových spisů. Už na podzim 1518 vychází v Basileji u Frobena první souborné vydání a tiskař se chlubí, že ještě nikdy předtím neměl takový úspěch. Za celou dobu Lutherova života vyšlo jeho téměř 800 spisů v 3700 vydáních. Podívejme se nyní alespoň na hlavní Lutherovy spisy.

Východiskem jeho práce a působení jsou výklady jednotlivých částí Bible, především Žaltáře a paulinistických dopisů, které přednášel v rámci své profesury na univerzitě již od roku 1512. K nejznámějším patří výklad listu Římanům z let 1516–1517. Lutherovy výklady jsou velmi objemné, zahrnují jak otázky textové exegeze, tak i otázky učení a církevního života. Další hlavní Lutherovou činností bylo kazatelství. Kázání tehdy tvořilo i významný informační a publikační prostředek. Sepsal jich asi 2000, nikoli náhodou je reformace někdy označována termínem „kazatelské hnutí“. Někde uprostřed mezi kázáním a vlastní spisovatelskou činností leží „sermo“ (řeč, promluva), která často z kázání vyrůstá a pojednává veřejnosti přístupnou formou sporné teologické otázky. Tyto řeči byly vždy velmi oblíbené, Lutherova Řeč o odpustku a milosti ze začátku roku 1518 měla větší dosah než 95 tezí z podzimu 1517.

Máme-li se podrobněji zaměřit alespoň na některé Lutherovy spisy, věnujme se nejprve těm, jež vyšly v roce 1520, v době vrcholu reformátorovy spisovatelské činnosti. Na prvním místě je to „Řeč o dobrých skutcích“, dopsaná koncem března 1520. Spis je základem reformační etiky. Luther odpovídá, jak při zdůraznění výhradně spásného významu víry zůstává zachován požadavek křesťanské poslušnosti, pojednává spojitost víry a jednání. Dobré skutky jsou jen ty, které přikázal Bůh, nejvyšším skutkem je víra. Co nevychází z víry, je špatné. Víra se může uskutečňovat jen v činech a je naplněním prvního příkazu Desatera.

Druhý spis, „Křesťanské šlechtě německého národa“ z června 1520, je určen říšským stavům, kteří měli v rukou politickou moc. Vznikl v době, kdy měla Říše již rok nového císaře, mladého Karla V. a je velkým útokem proti nešvarům v církvi. Luther uvádí tři věci, které brání její reformě. Jsou to domnělá přednost duchovního stavu před světským, učení, že prý pouze hierarchická církev, tedy v konečném důsledku papež, smí vykládat Písmo a konečně, že prý pouze papež smí svolat koncil. Luther ve svém návrhu na reformu zdůrazňuje všeobecné kněžství věřících ve smyslu základní rovnosti před Bohem. Není podle něj rozdílu mezi stavem duchovním a světským, oběma stavům jsou pouze svěřeny rozdílné úkoly. Každý křesťan je povinen pečovat o dobro celého křesťanstva. Papež má být ostatním vzorem pokory, má se za svou církev modlit. Luther se vyjadřuje i k úloze koncilu, jehož svolání nelze ponechávat pouze na liknavosti papeže. Ve druhé části spisu zachycuje politické i náboženské reformní návrhy, podle nichž by měla světská vrchnost zavést nové pořádky. Z konkrétních návrhů jmenujme alespoň požadavek reformy kurie, odstranění kněžského celibátu, reformu výuky na univerzitách ve smyslu omezení vlivu Aristotelovy filozofie. Studium bohosloví se má soustředit především na Písmo v původních jazycích, přístup ke vzdělání má být umožněn i dívkám. Pro nás je jistě zajímavé, že ve 24. návrhu brání Luther husitství: Hus a Jeroným byli upáleni neprávem. K řešení české otázky má být ustavena zvláštní komise, aby mohl v Čechách konečně zavládnout náboženský mír a Čechové si také mají zvolit vlastního arcibiskupa. Císař Lutherovy návrhy o rok později ve Wormsu zcela odmítl.

Třetí spis, „O babylonském zajetí církve“, pochází z léta téhož roku. Oním „zajetím“ rozumí Luther křesťanstvo pod teorií a praxí katolických svátostí. Mravně pokleslá církev si činí nárok zaručovat a prostředkovat lidem skrze svátosti Boží milost a to je hlavní důvod, proč se křesťané nacházejí v nesvobodě. Luther uznává pouze tři svátosti, které mají v NZ příslib odpuštění: křest, Večeři Páně a pokání. Staví se proti katolickému transsubstanciačnímu učení, které odporuje slovům evangelia. Luther se zde zříká jakékoliv spekulace, přestává na prosté víře v Kristova slova „Toto jest tělo mé…“. Večeře Páně ani mše nejsou obětí, jak učí katolická církev, jedinou obětí jsou modlitby. Večeře Páně je zaslíbením odpuštění hříchů, které nám je dáno Bohem a potvrzeno smrtí Syna. Má-li být Večeře Páně slavena správně, je třeba mít víru. Svátosti se totiž nenaplňují tím, že se vysluhují, ale tím, že se věří ve slib, který se k nim váže. Luther se staví proti hierarchicko-sakramentálnímu pojetí církve. Základem církve nejsou svátosti, ale slovo zvěstovaného evangelia, ve kterém se člověk setkává s Vykupitelem.

V posledním z této řady spisů, „O křesťanské svobodě“ z poloviny října 1520, podává Luther souhrn svého reformačního učení. Hlavní myšlenku vyjadřuje slovy, že křesťan je svobodný nade všemi věcmi a nikomu není poddaný, a zároveň je služebníkem všech věcí a každému poddaný. Luther pojednává pojetí svobody tak, jak o ní mluví apoštol Pavel v prvním listě do Korintu. Křesťanská svoboda je založena v osvoboditelském Božím činu, vykonaném za člověka bez jeho vlastního přičinění. Je založena výhradně ve víře, naproti tomu lidské činy a služba bližnímu se zakládají v lásce, která z víry vychází. Touto vírou je křesťan svobodný ode všeho a ode všech, touto láskou je poddaným všeho a všech. Luther řeší i problém slabých a silných ve víře (1 Kor 8, Ř 14). Obrací se ke slabým, kteří disponují mocí světa. V ohledu k nim je Luther ochoten potlačit svou kristovskou svobodu a přizpůsobit se vládnoucí církvi. Jako v předešlých spisech, zaznívá i zde požadavek laického kalicha. Nesmí však být prosazován násilím. Spis vyšel i česky, jeho vydavatel k němu připojil slova, že tato kniha je hodná vytištění „ne černidlem, ale zlatými literami“.

Nejvýznamnějším a nejpůsobivějším Lutherovým dílem je jeho německý překlad Bible, na kterém Luther pracoval již v době svého pobytu na Wartburgu. Nejprve vychází v září 1522 překlad Nového zákona, v roce 1534 již celá Bible. Obsahuje obšírné předmluvy a poznámky, je přeložena ve srozumitelný a jadrný jazyk, který otevírá cestu k Písmu každému bez rozdílu stavovské příslušnosti či vzdělání. S Lutherovým překladem souvisí i teoretický „Sendbrief vom Dolmetschen“, spis o tlumočení z roku 1530, ve kterém Luther obhajuje své překladatelské postupy.

V prosinci 1525 Luther vydává jako odpověď Erasmovi Rotterdamskému spis „O nesvobodné vůli“. Vytýká knížeti humanistů chladný a distancovaný postoj v základních otázkách víry. Člověk disponuje dle Luthera svobodnou vůlí pouze v časných věcech. I kdyby mu byla dána možnost svobodné vůle ve věci ospravedlnění, nechtěl by je, neboť by nemohl odolat moci ďábla. Luther zastává pozici, že je to pouze a výlučně milosrdný Bůh, který zajišťuje člověku spásu. Vedle Augustina vyzdvihuje spisy církevního otce Jeronýma. Lutherův střet s Erasmem znamenal pro mnohé humanisty bolestivou nutnost volby. Část z nich setrvala v poslušnosti katolické církve, jiní se přidali k reformaci.

Na počátku dalších Lutherových významných spisů, „Velkého a Malého katechismu“ stojí sborové vizitace, jež byly v roce 1526 zahájeny v kurfiřtském Sasku. Luther v nich dává návod kazatelům, školním mistrům i hospodářům k pravému porozumění hlavním článkům křesťanské víry. Vykládá Desatero, Apoštolské vyznání, Modlitbu Páně, vysvětluje význam svátostí křtu a Večeře Páně. Při formulacích textu často vychází ze svých kázání.

Luther naopak neměl hlavní podíl na vzniku jiného základního věroučného textu, totiž augsburského vyznání víry. Pochází z roku 1530 a bylo sepsáno před sněmem v Augsburku. Předsedou komise, která je sestavovala byl Lutherův spolupracovník Filip Melanchthon, ten se také může samotného sjezdu na rozdíl od Luthera, který je stále v klatbě a tedy i v nebezpečí života, účastnit. Vyznání je 25. června 1530 předloženo v německém a latinském znění císaři, který však konfesi neuznává a vyzývá k poslušnosti. Protestanté mu jako odpověď předkládají Apologii, sepsanou Melanchthonem. Císař neustupuje a navíc obnovuje wormský edikt. Dochází tak k další hluboké roztržce mezi protestanty a katolíky a prudce vzrůstá pravděpodobnost války, protestanté uzavírají obranný šmalkaldský spolek. V této vypjaté chvíli Luther sepisuje na přelomu roku 1530–1531 politický manifest „Varování mým milým Němcům“. Obhajuje legitimitu vojenské obrany protestantů, pokud se Karel V. nechá vyprovokovat k válce. Opět ostře útočí na papeže, který císaře nabádá k vojenskému vystoupení proti přívržencům reformace.

Ve druhé polovině 30. let papež konečně svolává koncil, od kterého si i protestanté slibují změny v církvi. Do Vitemberku přichází v této věci nuncius Vergerio a jedná s Lutherem. Protestanté se rozhodují, že budou, pokud možno, postupovat společně a pokoušejí se dohodnout na sporných věroučných otázkách, zvláště v učení o Večeři Páně. Nastává doba vzájemných náboženských rozhovorů.

Pro zasedání obranného šmalkaldského spolku Luther navrhuje nové články vyznání, které doprovází i návod, jak se mají protestanté zachovat ke koncilu. Luther představuje společné učení a ukazuje body, ze kterých nesmí být sleveno a které mohou být naopak diskutovány. Jeho návrh není přijat a Luther se pro nemoc jednání spolku ani nemůže účastnit. Na zasedání je kvůli obavám z věroučných sporů rozhodnuto zůstat u starších vyznání. V roce 1538 Luther text zveřejňuje s nadějí, že se stane novým přijatým vyznáním. K tomu ale dochází až o mnoho let později ve Formuli svornosti. „Šmalkaldské články“, jak je tento návrh nazýván, obsahují mnohem zřetelnější formulace než augsburské vyznání.

Podívejme se alespoň ještě na jeden spis Martina Luthera. V roce 1545 vychází jako předmluva k latinskému soubornému vydání jeho spisů autobiografické svědectví o cestě víry. Reformátor se v něm rozepisuje o velkém strachu, který měl ještě jako papista z hodiny smrti a jak z hloubi srdce toužil dojít blahoslavenství. Dává nám tak nahlédnout do zápasů, skrze něž došel ke svému porozumění o ospravedlnění vírou.

A nemůžeme přehlédnout ještě jednu důležitou oblast Lutherova díla, jeho taktéž mimořádně rozsáhlou korespondenci. Dodnes se z ní zachovalo téměř 2600 listů a to je pouze zlomek skutečného stavu. Neformální, avšak mnohdy velmi zajímavé myšlenky nám zaznamenali Lutherovi přátelé a společníci v tzv. „Tischreden“, hovorech při stolu, které se odbývali mezi reformátorem a hosty jeho domácnosti a jsou vedle korespondence vítaným nahlédnutím do Lutherova soukromého života. A konečně, s Martinem Lutherem se setkáváme často i dnes prostřednictvím jeho písní, které jsou stále neodmyslitelnou součástí kancionálů, jež bereme do rukou při každé bohoslužbě.

Lutherovo dílo v českém jazyce (výběr):

O dobrých skutcích, přeložil Jindřich Schiller, Kalich – Praha 1987, s. 23–129
O svobodě křesťanské. Babylonské zajetí, přeložili Bohumír Popelář a Rudolf Říčan, Jan Laichter – Praha 1935
O světské vrchnosti, přeložil Jan Litomiský, Eman – Horní Herpšice 1993
Malý katechismus, přeložil Bedřich B. Bašus, in: O dobrých skutcích, Kalich – Praha 1987, s. 148–159; nový překlad in: Kniha svornosti. Symbolické čili vyznavačské spisy evangelických církví augsburské konfese, přeložil Ondřej Macek, Kalich – Praha 2006, s. 331–361
Velký katechismus, přeložili Světlana Dobešová Krynská a Ondřej Macek, in: Kniha svornosti. Symbolické čili vyznavačské spisy evangelických církví augsburské konfese, Kalich – Praha 2006, s. 363–465
Šmalkaldské články, přeložila Petra Černá, in: Kniha svornosti. Symbolické čili vyznavačské spisy evangelických církví augsburské konfese, Kalich – Praha 2006, s. 269–308