Odkaz

 

Pokud chceme nyní mluvit o Lutherově odkazu, musíme se nutně zabývat otázkou, čím Luther vlastně byl. Jak je zřejmé již z jeho životopisu a díla, na prvním místě exegetou, vykladačem Písma. Tomuto povolání zůstal věrný celý život. Byl přesvědčen, že Německo dosud nikdy v takové míře nenaslouchalo Božímu hlasu jako v jeho době, zároveň však varoval, že jde o stav pomíjivý a všem vřele doporučoval využívat této milosti, dokud trvá. Boží slovo a Boží milost přirovnal k pršce, která se rychle přižene a nevrací se tam, kam již spadla, nebudou zde tedy věčně: „Nevděk a pohrdání jí nedovolí zůstat. … Líné ruce nebudou mít co sklízet.“

Druhým hlavním povoláním Martina Luthera bylo kazatelství. Pravidelně v neděli dopoledne vykládal zpravidla perikopy evangelijní, odpoledne pak epištolní nebo jednotlivé biblické knihy. Opakovaně se vracel ke katechismu. Ze zdravotních důvodů se později často omezoval na domácí pobožnosti. Lutherova kázání se vyznačovala srozumitelností a neobyčejným bohatstvím výrazových prostředků. Podobně jako při překladu Bible byl přesvědčen o tom, že lidem je potřeba zvěstovat pravdy evangelia v jazyce, kterému nebudou mít potíže porozumět. Lutherova tištěná kázání byla velmi žádaná a činila velký díl jeho literárního úsilí.

V praktickém životě církve se Lutherova reformace projevila velmi výrazně. Již od roku 1522 prosazoval nový církevní řád. Vycházel přitom ze života jednotlivých sborů, jimž přiřkl právo volit si své faráře a kazatele a spravovat svobodně svůj majetek. Postupnými úpravami se docela proměnila podoba katolické mše. Na jejich konci stála evangelická bohoslužba, jejímž vzorem se stala tzv. „německá mše“. Kázání a řádné vysluhování svátostí mělo být obrazem pravé církve. Významné místo v bohoslužbě zaujímal společný zpěv duchovních písní. Na život sborů a celých oblastí dohlíželi zvláštní vizitátoři. Vzdělávání laiků sloužil Malý katechismus, farářům byl určen Velký katechismus. Katechismus se stal nejrozšířenějším učebním textem luterských církví. Od roku 1535 museli všichni uchazeči o farářský úřad podstoupit povinné přezkoušení před vitemberskými teology. Teprve potom směli být ordinováni.

Zvláštní pozornost věnoval Luther školství. V roce 1524 se obrátil spisem „An die Ratsherren aller Städte deutschen Landes, daß sie christliche Schulen aufrichten und halten sollen“ na úředníky městské správy a vyložil jim svou představu vzdělávacího a školního programu. Školy mají za úkol připravovat nové služebníky církvi i odpovědné občany společnosti. Škola a vzdělání jsou nevyhnutelně nutné pro hlásání evangelia, ve schopnosti vládnout řečí, ba v řeči samotné vězí ostří meče Ducha. V této oblasti se vedle Luthera prosadil Filip Melanchthon. Bývá příznačně označován jako „praeceptor Germaniae“.

Ale vraťme se ještě jednou k samotné osobě Martina Luthera. Co je na něm dodnes tak fascinujícího? Je to bojovnost víry, s jakou se pouštěl do zápasů o církev a se kterou „se smál ďáblu a jeho přisluhovačům“ a hluboká soustředěnost na evangelium o milosti. Satan, který útočil proti evangeliu a jeho základní zvěsti o spasitelské smrti Ježíše Krista, byl Lutherovým hlavním protivníkem. Mimo to sváděl reformátor stálý boj s vlastním nitrem, doprovázený nesnesitelným napětím těžkých vnitřních úzkostí a zneklidněného svědomí. Provázela jej na jedné straně vroucí niternost a na straně druhé bezmezná lhostejnost k jakýmkoliv formám církevního a náboženského života, které odváděly křesťanovu pozornost od Písma. Lutherův život byl naplněn prostou, až dětinskou bezprostředností, ale i vzdorovitou bezohledností, až svévolí, pověstný byl prchlivým hněvem proti svým protivníkům.

Své učení o ospravedlnění formuloval v prvních letech reformátorské činnosti. Výraz „simul iustus et peccator“ se objevuje již v prvním výkladu epištoly Římanům v roce 1516. Luther tak poukazuje na dva aspekty křesťanovy existence: Ve víře člověk přijímá, že je vystaven Božímu hněvu pro svůj hřích a zároveň v každém okamžiku zcela vystaven Boží milosti pro Kristovu zásluhu. Stálý hříšník je tak i stálým kajícníkem, neboť člověk je celý poznamenán hříchem, ale současně je celý stržen do svobody Kristovým Duchem. Ztrácí-li křesťan vědomí své hříšnosti, také jeho ospravedlnění ztrácí na realitě, jako zároveň hříšník a ospravedlněný žije nikoliv z vlastní, ale z Kristovy spravedlnosti. V této souvislosti se můžeme zmínit i o Lutherově částečné nedůvěře k filozofům, pokud se jedná o jejich schopnosti přispět k obnově víry. Ta je jen darem evangelia, navzdory předpokladům, z nichž člověk konstruuje své ospravedlnění před Bohem.

Podobně jako v otázce společenské, došlo u Luthera i k proměně v postoji k židům. A to je patrně nejproblematičtější kapitola jeho života a učení. Tradiční protižidovskou zaujatost dokázal totiž překonat pouze v době, kdy na začátku 20. let vrcholilo jeho reformační úsilí. Považoval tehdy židy za své bližní a žádal, aby přestali být pomlouváni a pronásledováni. Jen tak mohou být přivedeni k Ježíši jako pravému mesiáši. Za doby selské války se však již obracel proti židovskému lichvářskému podnikání a po roce 1530 tyto výpady zesílily. S potěšením sleduje, jak nejisté postavení mají Židé v Čechách. Vrcholem této proměny byla kniha „O židech a jejich lžích“ z roku 1543. Požadoval na vrchnostech zákazy židovských bohoslužeb a učitelské činnosti rabínů, zničení jejich modlitebních knih, zabavení majetku, zákaz půjčovat na úvěr a cestovat. K nejextrémnějším požadavkům patří ten, aby byly zbořeny jejich domy a oni vypuzeni „do vlastní země k Jeruzalému“. Své protižidovské argumenty obhajoval předreformačními dogmatickými přístupy.

Pokusme se na závěr o malé srovnání Martina Luthera s ostatními reformátory. Pokud budeme chtít vyjádřit co možná nejstručněji základní bod jejich myšlení, u Luthera stojí v jeho středu ospravedlňující milost, u Zwingliho království Boží, u Kalvína čest Boží. Rozdílné jsou cesty, po kterých se reformátoři brali k poznání svého úkolu. Lutherova se vyznačuje velkým bojem a náhlým zvratem, Zwingliho naopak klidný postupem v kontinuálním vývoji, které je poznamenáno chladným rozmýšlením – na počátku stojí jeho humanismus a vztah k Erasmovi, Luther jej na jeho samostatné cestě doprovázel. Luther byl mnohem více než Zwingli proniknut středověkým katolicismem. Zwingliho průlom k nové víře souvisí s bojem o pochopení páté prosby v Otčenáši „neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého“, přitom došlo k průlomu hloubky a radikality víry, které mu doposud chyběly. U Luthera již byla hluboká víra, která se v době jeho zážitku ve věži jen obrátila novým směrem. Kalvín náhlý zážitek, který by mu dal nový pohled, nepoznal, ale do značné míry staví právě na tom, co prožili a poznali jiní před ním, tedy právě Luther. Ostatně byly to jeho spisy, které stály u počátků Kalvínova rozvažování nad reformou církve. Máme-li konečně několika slovy charakterizovat samotné osobnosti reformátorů, vidíme Luthera jako proroka a vykladače Písma, Zwingliho jako humanistu a křesťanského státníka a Kalvína jako učence a vůdce církve.